Příběh zVědomím No.02: Nechci tam jít

Beáta, dvacetiletá, neví, proč tu je, ale ví, že ji nechtěli…

Pondělí

Rozhlížím se směrem na hvězdné nebe. Zakláním hlavu co nejvíc to jde, jako bych si ji chtěla vyvrátit. Vždycky jsem měla pocit, že sem nepatřím. Že mě tady vysadili ti, co žijí na jiné planetě a nechali mě tu napospas pozemskému životu. Když se zasním, vnímám, jaký pocit beztíže jsem měla, když jsem byla tam jinde. Jak lehko a bezstarostně mi bylo.

Někdy vlastně nechápu, proč jsem tady. Narozená do svazku dvou lidí, kteří byli těhotenstvím překvapeni, kteří byli jako jin a jang, jen to nešlo vůbec, ale vůbec, dohromady a přesto spolu byli skoro dvacet let. Neříkám, že jsem nezažila krásné chvíle v dětství, že jsem nebyla jako dítě šťastná, ale to neustálé napětí doma mezi mou matkou a otcem bylo tíživé.

Jsem ráda, že ho mám, že mám možnost sbalit saky paky a vypadnout. Kdyby nebylo Petra, asi bych se tak rychle nedokázala odstěhovat. Je to můj první vztah, ve kterém jsme oba tak nějak vyrovnaní partneři. On ke mně zbožně nevzhlíží a ani já k němu. Milujeme se. Někdy je to trochu Itálie. Ale mohu odejít, odstěhovat se a žít svůj život, aniž bych se musela stavět na stranu jednoho, nebo druhého rodiče. Aniž bych domů chodila se staženým žaludkem a přemýšlela, zda tam budou oba a zda si zase půjdou po krku.

Úterý

                S oznámením mého odchodu se strhla lavina. Věděla jsem už nějakou dobu, že mamka chce odejít a že plánuje nový život s Milanem. Vypadá to ale, že jsem celou situaci odšpuntovala. Mamka oznámila odchod a rozvod a taťka je zdrcený a překvapený. Překvapený! Po tom, co to manželství už asi tak stopadesát let nefunguje a ve chvíli, kdy si ti dva zkříží v našem dvoupokojovém bytě cestu, se strhne bouře.

                Dělám před tátou, že jsem o mamce a jejím vztahu nic nevěděla, ale jsem špatná lhářka. Myslím, že to na mě poznal. Ale o těch dalších chlapech snad nic neví. Zdá se, že si uvědomuje, že by mohl přijít o všechno. I o mě a bráchu. Ten si vybral být s mámou. Není mu ještě osmnáct.

                Otec se mnou chodí po parku, střídavě se zlobí a střídavě pláče. Snaží se mi vysvětlit, jak mámu vždycky miloval, i když to tak nevypadalo. Vysvětluje mi, že jsem byla dost velkým překvapením, ale že mámu chtěl a chtěl i mě. Jen mi tam moc nezapadá, že asi dvakrát rušili už domluvenou svatbu, než se pak narychlo vzali jen se svědky tajně na radnici. Začínám mít tíživý pocit. Věděla jsem, že moje početí nebylo plánované, jako ostatně početí velkého množství mých vrstevníků. Ale teď mi začíná docházet i něco jiného. Já jsem totiž ani nebyla chtěná. Jen si možná naši netroufli nechat těhotenství přerušit… po zbytek dne moc nemluvím. Petr neví, co se mnou je, ale vůbec se mi nechce to rozebírat.

Středa

                Jako dárek k odchodu z domu jsem dostala další várku informací.

                Zpovídám mámu, která mi říká, že s tátou vlastně nikdy nechtěla být. Že ji tak dlouho uháněl a otravoval, až už bylo pozdě. Bylo pozdě, znamená, že jsem byla na cestě já. Tím se vše vysvětluje.

Ten můj celoživotní pocit, že sem nepatřím, že nikde nezapadám, vlastně už od školky.

Pocit, že mě opravdu nikdo nechce. Abych si ten pocit upevnila, nechali mě naši hrát deset let házenou, která mi nešla a všechny holky mě přehlížely.

Že nejsem dost dobrá, i když se můžu přetrhnout. Ve škole jsem excelovala, nezlobila jsem, byla jsem poslušná puťka a přeci se mi zdálo, že to nestačí.

Pokud jsem na tenhle svět už šla s tím, že jsem nechtěná, neplánovaná a chvílemi možná i odmítaná, není se čemu divit. Vždycky jsem si jako holka říkala: Proč jsem tady? Proč zrovna já v tomto těle? Proč já jsem já? Proč nemůžu být někým jiným?

Ano. Proč jsem vlastně tady?

Měla bych tu vůbec být?

Co se stane, když z tohohle světa odejdu? Možná nic, možná, že nebudu nikomu chybět.

Čtvrtek

                Včera večer jsem to všechno vysypala Petrovi, vyřvala jsem se mu na rameno a pak jsme se pohádali. Řekla jsem mu svou domněnku o oprávněnosti mého života na téhle Zemi v tuhle chvíli a tomhle těle. On mě seřval, že jsem blbá. Dívá se na to svým pragmatickým pohledem.

„Jsi tady, žiješ, máš kde bydlet, co jíst, co dělat a to, co se stalo nebo co ti kdo kdy řekl není podstatné…“ Chtěla bych to mít jako on.

Ke mně ale tahle jeho slova teď nedoléhají. Moje vnitřní rozpoložení je ve fázi rozkladu.

Po cestě kolem řeky přemýšlím, jestli by nebylo lepší, do ní skočit a nechat se nést, než ztratím vědomí.

Na mostě se dívám, jestli je hloubka dostatečná na to, aby mě to zabilo.

Moji rodiče mě nechtěli…

Pátek

Ještě, že už je konec týdne. Na přednáškách jsem nedávala vůbec pozor a v práci jsem chodila jako tělo bez duše. Potřebuji odpočinek a utřídit si myšlenky.

Začínám pociťovat vztek. Strašně se zlobím na naše. Že nebyli zodpovědní, že si udělali dítě, že se vzali, že spolu byli tak dlouho nešťastní, že neudělali tolik věcí jinak. A hlavně, že si mě pořídili, i když to nechtěli a nebyli na to připravení.

Zítra vyrazím někam ven, budu chodit, až mi upadnou nohy a v hlavě si srovnám všechno, co se stalo tento týden. I kdybych nakonec spáchala sebevraždu, musím si to dobře rozmyslet. Večer se otupuji alkoholem. Jsme v hospodě a já do sebe liju, co se dá. Usínám s otupělostí, ale stejně mi tečou slzy po tváři.

Sobota

Petr má dneska fotbal a já mu oznamuji, že s ním nepojedu. Jdu ven sama. Je z toho rozladěný, je zvyklý, že jezdím vždycky s ním.

Jdu trasu, kterou jsem už dlouho nešla. Pamatuji se, že bývá spíš bez lidí a to mi vyhovuje. Ideálně nepotkat nikoho. Ani zhruba po pěti kilometrech nemám žádné rozhřešení. Mám pocit, že nemůžu hodit minulost za hlavu. Nemohu žít v klidu s pocitem, že jsem tu už od prvního okamžiku života nechtěná. Jak mohu chtít sama sebe, jak může chtít někdo mě, když mě nechtěli ani moji vlastní rodiče? A ještě mě celou tu dobu měli na očích. Kolikrát je asi napadlo, když se na mě dívali, jaký by byl jejich život, kdyby jim to neulítlo a nezplodili mě? tohle je hrozný pocit. Zkazila jsem život mámě a tátovi. A teď ho začínám ničit i sobě.

Jak si tak v hlavě přehrávám všechny ty sebedestruktivní myšlenky, objeví se přede mnou kostel. Malý kostelík. Nikdy jsme nebyli věřící, ale babička byla. Když jsme byli s bráchou malí, občas nás babička do kostela brala. Kráčím směrem k vratům božího stavení. Kdy jindy, než teď bych měla jít požádat o radu?

Vstupuji, procházím k lavicím a sedám a jednu z nich. Modlit se neumím, ale za pokus nic nedám. Rozhlížím se okolo sebe, je to tady nádherné. Světlo prosvítá přes barevná okna a u hlavního oltáře je socha Panny Marie.

„Pane Bože,“ říkám v duchu a tak nějak automaticky spínám dlaně. „Proč tu jsem? Jaký je účel toho, proč tu jsem, když mě nechtěli? Proč zrovna já tu jsem?“

Uprostřed otázek, které kladu skoro celý život, mě oslní odraz světla z jednoho okna a najednou vedle mě sedí krásná světlovlasá žena. Nevím, jestli sním, nebo ne. Nevím, jestli je skutečná, ale vypadá jako anděl. Už jen její přítomnost vedle ní do mě vlévá nesmírný klid.

„Máš mnoho otázek, které nemají jednoduchou odpověď. Každý, kdo tu jsme, jsme tu z nějakého důvodu.“ Říká.

„Ale proč já? Proč s takovou zátěží od narození?“ Ptám se.

„Myslíš, že máš nejhorší start do života ze všech lidí na Zemi?“ Žena na mě otočí tázavě hlavu.

Trochu se zastydím. Vím, že jsou na tom lidé hůře, děti bez rodičů, postižení…

„Pokud si přeješ více vidět a vědět, dej mi ruku,“ praví a já tu ruku automaticky natahuji k ní.

Teď už musím být ve snu. Letíme, nevím, kam, ale je to, jako bych zase opět zacítila tu lehkost, kterou jsem snad nikdy tady v tomto pozemském životě nevnímala. Dosedáme do sněhově-bílé místnosti, sedáme na lavičku a já mám pocit, že jsme v kině. Začíná běžet film. V tom filmu jsem já. Nevypadám jako teď, ale jsem si jistá tím, že to jsem já. Uvědomuji si, že sebe ve filmu vidím někde jinde než na Zemi. Jsem v nějakém meziprostoru, možná v nebi, kdo ví. Je mi tam dobře. Jsem šťastná.

Najednou si pro mě přichází. Moje vědomí mi už napovědělo, že je čas na nové vtělení. Rozhodla jsem se, že se znovu narodím. Že je třeba zase jít a zkusit zvýšit svoji vibraci. V rámci dalšího života se posunout dopředu na duchovní cestě. Přicházím před zářivé bytosti, které mi ukazují svitek. Na něm jsou úkoly pro můj život. Do svitku nevidím a vím, že do něj ani vidět nemám. Jen cítím, jak tuhnu. Pláču. Vím, že jsou to těžké úkoly. I bytosti, ať už jsou to andělé, nebo cokoliv jiného vnímají, že mám najednou pochybnosti. Že si nejsem jistá, zda ten můj životní úkol není moc těžký a zda jsem si nezvolila příliš komplikované rodiče.

„Jsou nejlepší, kdo tě může vyslat na tvou cestu. Vybrala sis je a oni ti dají přesně to, co potřebuješ. Pokud by sis je nevybrala, nebyla bys to pak v dospělosti ty. Kdybys s nimi neprožila to, co prožiješ, nebudeš to ty.“

Vzlykám a nevím, co mám na to říct.

Rodiče jsem si vybrala já. Já jsem si vytvořila tento život, tento příchod na svět i svoje dětství. Podívám se na anděla vedle sebe. „Skutečně jsem si je vybrala sama?“ ptám se.

„Ano,“ odpoví, „vše, co prožíváš má nějaký smysl a vede tě to k určitému vývoji. I když se ti teď ta cesta zdá složitá a těžká, časem budeš moci dělat volby pro lepší život, které budou vycházet z tvých zkušeností, z tvého prožitku. Není potřeba nikoho obviňovat. Ani sebe, ani je. “

Najednou je mi mnohem lépe, odchází ten balvan z hrudi.

Já si vybírám svůj život. Já jsem tvůrkyní. Vše, co prožívám, má nějaký smysl. Formuje mě to pro další čas.

Probírám se až po cestě zpátky domů, kdy si teprve uvědomuji sebe sama. Mám pocit, že jsem nějakou dobu byla mimo čas a prostor. A nevím, jestli to byl sen, halucinace, nebo jsem to skutečně zažila, ale je to jedno. To, co si odnáším z dnešního výletu, je mnohem, mnohem významější.

Neděle

Všechno to povídám Petrovi. Směje se mi, ale je vidět, že se mu ulevilo. Vidí mě v jiném rozpoložení a nemá už takový strach, že provedu nějakou hloupost.

Mám úplně jiný pocit na těle. Vím, že to nebude cesta na duze jednorožce, přeci jen je ten životní úkol asi docela náročný. Ale to, že si já vybírám život, že ho netvoří nikdo jiný než já, to je úžasné.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů