Příběh zVědomím No.01: JAK JSEM BYLA MATKOU DO ROZERVÁNÍ TĚLA

Adéla, čtyřicetiletá, čtyřnásobná matka, která miluje své děti, svou rodinu, svou domácnost, svou práci. Až do roztrhání těla.

V noci jsem se probudila zpocená hrůzou. Pane bože! Mně se to stane taky! Nemůže to jinak dopadnout. Já umřu taky. Už je pozdě něco změnit. Moje bytost se jistě už rozhodla. Přijde nějaká hrozná choroba, nehoda, nebo něco jiného. Přijde to brzy. Jestli to bude rakovina, tak ji mám už určitě v sobě. Tohle už jsem viděla tolikrát. Moje děti tu zůstanou samy bez mámy. Můj muž se o ně bude muset starat, živit je, pečovat. Co jsem to za matku, že tady nechám všechny a prostě umřu?! Chytla jsem se za obličej, který byl smáčený slzami. Pak jsem si stáhla vlasy dozadu, až to zatahalo. Pokrčila jsem kolena k bradě v domnění, že se mi uleví.

Promluvila hlava: „Ještěže máš dobrou životní pojistku, nebudou úplně na suchu.“

No bezva. To se mi ulevilo.

Sedla jsem si na posteli, pak jsem pomalu vstala, nasadila brýle, abych nenarazila do nábytku, protřela si obličej a odhodila vlasy z očí. Rozhodla jsem se, že sklenice vody by mohla pomoct rozpustit tu hrůzu, kterou jsem cítila. Uvědomila jsem si, kdy tohle začalo. Před čtrnácti dny jsem byla na pohřbu bývalé kolegyně. Kolegyně z první firmy, kde jsem pracovala. Pětapadesátiletá matka třech dětí. Pracovala pro rodinnou firmu. Obětovala se do posledního kousku těla i duše pro rodinu. Nic jiného pro ni neexistovalo. Poslední čtyři roky bojovala s rakovinou. A pak přišlo parte. Věděla jsem, že už se její bytost rozhodla, že život, který si vytvořila, je tak těžký, že raději tělo opustí. Možná se snažila něco změnit, ale neměla na to dost sil.

Upila jsem ze sklenice vodu a pomyslela jsem si, zda by nebyl lepší rovnou panák slivovice. Při té představě se mi otřáslo celé tělo.

Ne nebyl.

Při dalším doušku jsem si začala procházet posledních deset let života.

První porod, rozčarování z toho, že nic v mateřství nevypadá tak, jak jsem si představovala. Vlny vzteku, lítosti, obviňování se, že nejsem dost dobrá máma, naštvání na chlapa, že mi dost nepomáhá, zuřivost, že mi tchýně nejen nepomáhá, ale, že mám i pořád plnou pusu zbytečných rad a pak to totální nasazení. Nehnout se od dítěte, být pořád k dispozici, doslova se rozkrájet, abych byla dokonalá, pro všechny všechno zajistila a pak vybuchnout, když už jsem jako natlakovaná papiňák a všem vmést do obličeje, že mi v ničem nepomáhají nebo se uzavřít a fyzicky odpadnout. Uvědomila jsem si, že jsem to rozhodně nedělala jen v mateřství. Vlastně je to takový silný vzorec, který uplatňuji i v práci, tam, kde pomáhám, kde se realizuji. Jsem taková obětavá nepostradatelná.

No a pak druhé dítě, aby byl blízko sourozenec, další dítě, protože dvě nestačí a já vím, že to zvládneme a ukážeme světu, že to jde i jinak. Práce, druhá práce, pokus o podnikání.

Potom přišla ta doba, kdy jsem si uvědomila, že to nejsem já. Přišlo období seberozvoje, cestě k sebelásce a sebepřijetí. Cesta jako na houpačce, ale už podstatně hodnotnější pro mou bytost, lehčí, plnější, i když také ne-jednoduchá. Víc jsem se věnovala sobě, víc jsem si hlídala svůj prostor, víc jsem zapojila všechny členy rodiny, abych nebyla jen já ta pečující. Víc jsem se nechala opečovávat. Chodila jsem na terapie, meditace, tance pro ženy, ženské kruhy, četla knihy, které souvisí se seberozvojem. Přibližně dva roky po téhle změně jsem si zavolala novou bytost. Františku. Naše poslední miminko. Úžasný dar. Všechny moje děti jsou úžasným darem, ale Fanynka je doslova a do písmene boží tvor.

A tu se mi znovu spustily všechny ty služkovské a pečující programy. Opět jsem byla naplno paní domácnosti a matka na plný úvazek, opět jsem si nenechala pomoct, opět jsem se o vše starala a opět jsem vybuchovala v pravidelných intervalech jako sopka, než abych začala věci měnit, dělat jinak. Sice jsem žila více ve vědomí než dřív, snažila jsem si utrhnout alespoň málinko času pro sebe, ale výsledné skóre bylo takové, že jsem se skoro celá rozdala. Měnit jsem to zase začala, pozvolna, až když byly Fanynce dva roky. To mi vyrostly zase trošičku křídla.

Ale teď je už pozdě. Už tak dlouho jsem v tomhle nastavení. Žiju tenhle program. Rozdat se, roztrhat se na kousky pro ostatní. Jsem sice silná, ale ne dost silná na to, abych tohle zvrátila. Nedokážu se zbavit toho, abych druhým sloužila a byla tu více pro sebe než pro druhé. Takový obrovský kus práce na sobě v posledních letech a stejně nejsem schopná životní nastavení té, co tu musí být pro druhé, změnit. Určitě je to nevyhnutelné a moje bytost si vybrala odchod. Vytvořila jsem si na Zemi příliš složitý a náročný život, než abych se z těchto sraček kdy vymotala.

Nalila jsem si druhou sklenici vody, pak jsem ji zase vylila, nalila na místo vody colu a vytáhla ze skříňky v kuchyni čokoládu a brambůrky. Obojí se jistě bude hodit a noční přejídání mi už může být vlastně jedno, když umřu. Na to, že obvykle nepláču, se mi v několikaminutových intervalech spouštěly potoky slz. Snažila jsem se nevzlykat nahlas, abych nevzbudila ostatní v bytě. Nemám chuť na společnost a pak, přeci je důležité, aby ostatní byli dobře vyspaní, i když matka se rozhodla, že nejpozději během příštích několika let dozajista odejde ze svého těla.

Začala jsem kalkulovat.

Vím, že to, co myslím a cítím, to tvořím. Takže každou chvíli, kterou si tady přemýšlím nad svým odchodem, si ho vlastně mílovými kroky přibližuji. Momentálně ale nemám tušení, jak to zastavit.

Vím, že až tady nebudu, tak jim nebudu chybět. A to mě štve.

Vím, že až tady nebudu, tak to beze mě zvládnou. A to mě štve.

Vím, že není řešení z něčeho utéct a vzdát to. Ale už jsem zašla tak daleko, že to nedokážu zvrátit. A to mě štve.

Dala jsem si hlavu do dlaní a na chvilku zavřela oči. Ach jo.

Pak jsem měla na vteřinu pocit, že se něco změnilo. Ovzduší. Atmosféra. Pocit tíhy v těle.

Zvedla jsem hlavu a seděl naproti mně. Anděl. Ještě nikdy jsem ho neviděla. Byl oblečen celý ve fialovém, okolo něj zářila zlatá aura a vypadal, jakoby se vznášel.

„Skutečně sis vybrala zemřít?“promluvil, aniž by pohnul ústy.

„Mám pocit, že to je už rozhodnuté.“ Řekla jsem.

„Neexistuje nic na světe, co by nebylo možné změnit,“ pravil.

„Mám pocit, že už se moje bytost rozhodla. Že je pozdě. Že umřu, ať už od teď udělám cokoliv. A taky vím, že jim nebudu chybět. Že je dusím,“ snažila jsem se mu vysvětlit.

„Odejít z těla není špatně. Nevadí, když si to zvolíš. Ale chci ti něco ukázat.“Řekl Anděl a najednou jsme vzlétli nad náš dům, nad město, nad Evropu, do vesmíru nad celou planetu.

Letěli jsme tak rychle, ale já jsem všechno viděla jasně. Viděla jsem, jak sklíčená byla moje máma, jak se do roztrhání obětovaly moje babičky a prababičky. Viděla jsem ženy, které jsou dnes sloužící, pečující a obětující se, viděla jsem jejich beznaděj, viděla jsem, jak si nevybírají něco jiného. Viděla jsem, jak si volí opustit tohle tělo.

Jako lusknutím prstu jsme byli zase zpátky v naší kuchyni.

„Skutečně sis vybrala zemřít nebo jsi tak vědomá, že vnímáš volbu odejít u tisíců jiných žen?“ zeptal se mě znovu Anděl.

„Chápu, co myslíš, ale jaký je v tom rozdíl, když cítím to stejné?“

„Nemusíš si to brát za své. Můžeš si zVĚDOMIt, že to není tvé. Díky tomu můžeš ovlivnit i spoustu dalších žen a matek, aniž bys cokoliv dalšího udělala. Všichni jsme jedno. Co když si díky tobě dovolí neodejít a změnit život mnoho dalších?“

Zírala jsem na něj s otevřenými ústy a nebyla schopná slova.

V mém těle se najednou rozlila obrovská úleva a lehkost. Jakoby ze mě spadl těžký balvan. Přišla veliká vděčnost. Sobě, že jdu tou cestou, kterou jdu, že jsem si vybrala VĚDOMÍ a Andělovi za to, co mi ukázal.

„Skutečně sis vybrala zemřít?“

„NE.“

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů