Když jsem byla dospívající holka, těšila jsem se, až budu mít svoji rodinu, svoje děti, jak bude vše úžasné, jak budu mít milujícího manžela, hodné skvělé děti a jak se o ně o všechny budu dokonale starat.

Když přišla realita, byla jsem neskutečně překvapená, jak náročné to je, jak se mi to často nedaří a jak jsem unavená. 

Pak jsem si na rodinný provoz zvykla a koloběh jsem celkem zvládala. Fyzicky. Ne však psychicky.

Začínala jsem vnímat, jak se hodně starám o děti, o domácnost, chod rodiny, navíc jsem si vždycky tvořila i svoje pracovní aktivity, ale jen málo věcí, které se týkaly rodiny jsem delegovala. Chtěla jsem všechno zvládat a považovala jsem to za správné. Takhle to přeci dobré mámy, manželky, ženy dělají.

Často jsem vybouchla na děti, na manžela, že mi nepomáhá, že si dělá prostor pro sebe a mně ho nedopřeje, uvnitř jsem byla úplně prázdná.

A nechápala jsem proč. Přeci mám všechno, po čem jsem toužila.

Moje máma a babičky to měly stejně.

Troufnu si říct, že to tak má mnoho žen.

Řekla jsem si, že je potřeba změna. A tak začala moje cesta za vědomím, která stále pokračuje. Je to celoživotní cesta. Už jsem na ní více než 5 let.

Začala jsem se měnit a s pojemnováním a uvědoměním tohoto všeho jsem byla schopná měnit i konkrétní věci u sebe, které mi nefungovaly. Jakmile jsem začala s laskavostí k sobě i druhým tvořit změnu, začalo se měnit i vše kolem mě, včetně mých dětí, mého muže, blízkých. Najednou není problém, aby i ostatní se zapojovali, abych neměla vše na svých bedrech.

Protože jsem si to dovolila. A protože jsem dovolila ostatním, aby to nenechávali jen na mě.

Svoji potřebu se o rodinu starat, tak, že to nedokáže nikdo jiný, být hodnotná právě tím, jaká jsem žena pro svoje děti a svého manžela, pro domácnost, jsem pojmenovala jako NEPOSTRADATELNOST.

Moje vnímání nepostradatelnosti je však mnohem hlubší než jen jako nadměrná starost o druhé a vnímám jako důležité předat Vám ho.

Můžete být více spokojená, více sama sebou, být i lepší mámou, manželkou.

Když budete více sama sebou, budou i ostatní mít prostor být více v pohodě.

Nikomu nemohu a nebudu říkat, že musí něco změnit. A to ani Vám.

Je to jen na Vás, zda chcete ve svém životě něco jinak. Nikoho nemůžeme změnit. Jen samy sebe.

Já jsem si zvolila, že nepůjdu cestou:

• starat se o druhé do roztrhání těla, nemyslet na sebe, aby mě pak zastavilo moje tělo a onemocněla jsem nebo padla vyčerpáním,
• nemít prostor a čas pro sebe, pro realizaci toho, co mám ráda a co souvisí s mými talenty,
• nevědět, co se sebou, když tu najednou nebudou děti, manžel nebo někdo, o koho se mám starat,
• aby moje hodnota byla jen o tom, co dělám pro druhé, nebo kde to beze mě nezvládnou,
• abych byla ovladatelná druhými, když mě budou chtít udržet v mojí nepostradatelné roli,
• abych vynechávala z podílení se na chodu rodiny ostatní, neuměla si říct o pomoc a dávala jim najevo, že to nezvládnou tak dobře jako já.

Je to postupná cesta. Rozhodně to není všechno hned vyřešené. Pokud jsme si ale zvolily, že jdeme cestou změny, čím víc budeme schopné vytrvat, tím lehčí pro nás bude každý další den.

Pocházím z prostředí, kde nepostradatelnost žen byla naprosto běžná. Vnímám, že tenhle program je tak nějak jako průřezový a celospolečenský, protože se u nás nosí, když je máma (a nejen máma) naplno zapojená a potřebná.

Nepostradatelnost není ale jen o tom, že jsme nadmíru zapojené, děláme maximum pro ostatní, že děláme spoustu věcí, které zdánlivě nedokáže nikdo jiný.

Jako ten nejhlavnější rys nepostradatelnosti vnímám, že nevědomě nejste ochotná přestat pečovat a pracovat pro druhé, že nejste ochotná se nechat nahradit, protože byste mohla ztratit svoji hodnotu a významnost.

Ve skutečnosti to, co je na Vás hodnotné, jste Vy sama ne to, co děláte pro druhé.

A když budeme schopny setřást ze sebe tu tíhu nepostradatelnosti, budeme mnohem víc v pohodě, budeme mnohem víc samy sebou a naši blízcí budou také mnohem víc v pohodě, i když možná projdeme přechodně nepříjemným obdobím, kdy se nás budou snažit vrátit do těch původních kolejí, ve kterých sloužíme druhým.