Já chci nakreslit pirátskou lebku!

Předevčírem jsme měli výživný večer…

Starší syn Šíma po víkendové návštěvě kamaráda přijel pomalovaný smývatelnou tetovací fixou. Hlavní motiv – lebka se zkříženými hnáty. Zkrátka piráti. U nás teď frčí rytíři, superhrdinové, světelné meče, námořníci, piráti, zkrátka bojovníci. Oba moji kluci mají rádi různé obrázky a obtisky s dočasným tetování na rukou.

Takových situací, jakou chci popsat, všichni zažíváme za den zcela jistě mnoho. Mě tahle utkvěla hlavně proto, že se nám podařilo z ní vybruslit podle mě naprosto bravurně, s klidem a láskou a přinesla mi nové „aha-momenty“.

Asi tak v sedm večer, po koupeli, před večeří, kterou jsem kvapně dokončuji, Šímovi cvrnknou do nosu vodové barvičky a jde malovat. Téma obrázku je jasné. Chce namalovat pirátskou lebku. Náš emotivní, perfekcionistický, milovaný syn…

Zhruba po minutě je jasné, že nás čekají krušné chvilky. Přichází nejprve zklamání, že lebka má vypadat jako hruška a nevypadá. Pak vztek. Následuje deset nedokončených obrázků. Slzy. Spousta slz, velký vztek. Šíma se v tom úplně zacyklí a mně začíná stoupat pára z uší.

Nejprve ho povzbuzuji. Věta „mě se to líbí a myslím, že se ti to povedlo“ má naprosto opačný efekt, než jsem zamýšlela… Pak už se přistihuji, že mi naskakují naučené vzorce, programy spojené s mým dětstvím. Chci říkat:

„Co zase řveš?“

„Vždyť to máš dobrý!“

„Jestli se u toho chceš vztekat, tak nepočítej s tím, že ti to půjde.“

„Uklidni se!“

…

Všechny fráze ani nejde vyjmenovat. Mám chuť synovi vzít štětec z ruky a namalovat mu tu lebku sama. Ani nevím proč zrovna teď, ale mám pocit, že tohle je nesmírně důležitá chvíle pro to, aby TEN OBRÁZEK ZVLÁDL NAMALOVAT SÁM.

Pak se mi vybavuje jeden moment z první třídy. Sedím v pokojíčku a snažím se (alespoň ze začátku) nakreslit spirálu podle předlohy. Nade mnou rozčílená mamka. Nešlo mi to, bylo to pro mě těžké a dodnes si velmi silně vybavuji ten pocit. Jsem k ničemu, tohle nemůžu zvládnout.

Přichází další myšlenka, kterou jsme rozvíjely se ženami na meditacích. Kreslení jako forma meditace, jako forma vyjádření pocitů. Bavily jsme se o tom, že pomáhá vykreslit vztek, smutek nebo jakékoliv negativní emoce na papír.

Beru do ruky papír a doslova volám na Šímu (i když je asi 50 cm ode mě). „Já to vidím, seš naštvanej a smutnej, ukaž mi to, jak a nakresli to na papír!“ Nechápe mě, a tak mu to ukazuji. Beru tužku a papír do ruky, vztekle čmárám a říkám u toho: „Já jsem tak naštvaná, že se tady zase ten Šíma tak vzteká!“ Pochopí mě a čmárá taky. Za chvíli se viditelně uklidňuje, otáčí na prázdnou stránku a zkouší to znovu. Ukazujeme mu s manželem, jak by mohl postupovat. Moc se mu to nedaří podle jeho představ a já se na něj povzbudivě dívám. Vidím zase ty jeho slzy, je mi to líto, ale vím, že ho musím nechat, aby dosáhl cíle sám. Odcházím s pocitem, že jsem udělala, co jsem mohla. Slyším opět vzlyky, vzteklé kňourání a pak ticho.

Po chvíli se vracím ke stolečku a vidím namalovanou lebku, syn dokresluje i zkřížené hnáty. Povzbuzuji ho, když má pocit, že zase udělal chybu. Udělá poslední tah a koukne na mě s hrdostí a radostí v očích. Zvednu jen palce ve znamení, že mám radost, že to zvládnul. Zhroutí se mi do náruče se slovy: „Mami, já se potřebuju pomazlit!“

Možná si řeknete, že je to jen taková prkotina. Jeden obrázek. Já to vnímám tak, že pro Šímu to bylo nesmírně důležité. Především to, že výsledku dosáhl úplně sám. Bylo to důležité pro mě? ANO.

Připomněla jsem si, že:

• NĚKDY JE LEPŠÍ JEN MLČET A SEDĚT PO BOKU TOMU, KDO PROBLÉM ŘEŠÍ

• JE POTŘEBA, ABY DĚTI DOSÁHLY ŘEŠENÍ PROBLÉMU CO MOŽNÁ NEJVÍCE BEZ POMOCI, ALE S NAŠÍ PODPOROU

• EMOCE MUSÍ VEN A MY JE NEMUSÍME HODNOTIT. PRŮCHOD JIM MŮŽEME DÁT I JINAK NEŽ KŘIKEM A MŮŽEME TO NAUČIT I DĚTI

• CO NÁM MŮŽE PŘIPADAT JAKO MALIČKOST, MŮŽE DRUHÝ VNÍMAT JAKO VELMI PODSTATNÉ A VZPOMÍNKA SE MU MŮŽE VRÝT VELMI HLUBOKO DO VZPOMÍNEK.

SNAŽME SE MÍT POCHOPENÍ A BÝT TOLERANTNÍ, I KDYŽ TO NENÍ VŽDY JEDNODUCHÉ.

A AŽ VÁS VAŠE DĚTI VYTOČÍ, TAK TO ZKUSTE VYKRESLIT NA PAPÍR!

S láskou, Lektorka Kačka.