Co je tu dobrého? Aha…

Co je tady dobrého, co ještě nevidím?

Kouzelná věta, která uvolňuje, když mám tendenci jít do závěru, že se nějaká situace nevyvíjí na stupnici od:
🧐 tohle se moc nepovedlo
až po
🤬 už se toho víc pos**t nemohlo.

V rámci rodinných, pracovních a dalších věcí, jsem jsem tuhle větu použila v posledních týdnech mnohokrát.

Abych dala možnost vesmíru ukázat mi nové možnosti a nevolala si další hutné události (protože můj úhel pohledu tvoří moji realitu)…

A co je tady teď u mě dobrého, co jsem neviděla?

Vděčnost.
Vděčnost za ty „normální“ věci, kterých máme v každém dni „dostatek“.

Jako že mohu jít ven s dětmi na sluníčko.
Jako že mohu vidět svého psa vesele běhat a hrát si s druhými psy.
Jako že se na mě moje dcera šibalsky usměje.
Jako že mám zdravé štíhlé tělo.
Jako že si s mužem večer zahrajeme stolní hru a dáme skleničku vína.
…

Je toho spousta a dokud toho máme dostatek, nevidíme v tom výjimečnost.

Možná, možná je to jen u mě, že jsem si ten vděčný pohled na běžné věci zavřela, uzamkla tím, že mi říkali:
„Jsi nevděčná, nemáš vděčnost za všechno, co máš, za nás tohle nebylo…“

Ale dnes už nemusím nic uzamykat.
Dnes už mám tu moc, být přítomna a být vděčná.

A co to je u vás, co je běžné a přitom, když se to najednou ukáže jako výjimečné, jste za to nesmírně vděční?