Kde všude odmítáme být špatné matky.

Ze života nejhorší matky na světě…

Až takhle ráno okolo 7:45 potkáte v Brně-Žabovřeskách zadýchanou matku, co tlačí kočár do kopce a u toho ječí na dva malé kluky, tak to jsem já…😈🙍‍♀️🧟‍♀️

Ano. Je to tak. Křičím na své děti🥴
A někdy mě fakt štvou🧐
Obzvlášť po ránu, když jsme v tom ranním kalupu 😴
Nejhorší je, že je ten můj křik a vztek nijak zvlášť nevyvádí z rovnováhy😏
Mají to na háku, protože je až tak nezajímá, jestli stihneme ranní zpívání před školou nebo jestli přijedu pozdě do práce🙃

Snažila jsem se fakt dlouho to v sobě potlačit, ale nedá se svítit.
Jsou dny, kdy jsem klidnější a jsou dny, kdy to prostě v klidu nejde.

A čím víc jsem měla úhel pohledu, že jsem špatná, když se takhle nechávám vyvést z míry, tím horší ta rána byla.

No a tak jsem si řekla, že na to kašlu.
Většinou po zbytek dne bývám celkem klidná, tak holt budou mít děti po ránu dračí matku chrlící smrtonosný oheň.

Položila jsem si pár otázek:
Jaké možnosti tady jsou, abychom měli rána s větší lehkostí?
Co je tady možné, co mě vůbec nenapadlo?
Je tohle vůbec můj pocit nebo vnímám ten stres všech lidí, kteří se po ránu snaží dostat děti z domu do školy?

No a toto je ta chvíle, kdy se situace může změnit. Položila jsem otázky a přestala tlačit na to, že musím být ta dokonale klidná.

Během minulého týdne mě napadly dvě, tři věci, kterými můžu rána trochu zklidnit a odlehčit. Tak to začínám zkoušet.

😉 budeme snídat po cestě do školy
😉 psa bude venčit synek, i když má po ránu 45 minut zoombie-nálady
😉 budu častěji vozit děti autem

A když to nepůjde, tak budu dál ta hrozná řvoucí matka a budu v otázce, co dalšího je tu možné, aby přišla nová lehkost.

Máte to někdo taky tak?
Myslím, že určitě ne🙈

Mimochodem, proč jsem ochotná připustit, že jsem špatná matka?
V momentě, kdy jsem ochotná jí být, tak na sebe netlačím, nejsem ovladatelná názory a projekcemi okolí nebo dokonce svými dětmi😏