Když se věci dějí tak, jak mají

Když jsme se ségrou byly malé, moc jsme si přály psa. Nakonec nám naši pořídili pejska, malého vořecha, jmenoval se Tom. A byl to pěkný zmetek. Dost mě pak přešla touha po pořizování psa, protože s Tomem, se nedalo nic dělat a nikam chodit. I když jsme ho samozřejmě milovali, byl to rapl.

Ségra svoji lásku ke zvířatům vložila do dvou zachráněných pejsků a my jsme se s manželem spíše zaměřili na děti. Měli jsme v té době už Šímu, Toníka i Julinku, náš konečný počet a koupenou zahradu, kde se stavěl dům. Věděli jsme, že ještě asi rok budeme bydlet v pronajatém bytě a mluvili jsme o tom, že budeme mít do budoucna velkého psa, aby hlídal pozemek. Ten plán měl pár trhlin, protože jsem věděla, že rozhodně nejsem schopná mít venkovního psa, že se s ním stejně budu potřebovat mazlit a mít ho u sebe, i kdyby to byla německá doga. A taky jsem věděla, že výchova tohoto tvora bude na mě. Sice jsem byla pevně rozhodnutá, že náš pes bude dobře vychovaný a vycvičený. Ale rovnou velkého psa? No, měla jsem trochu malou dušičku.

Bylo to v době covidu, Julince bylo pár měsíců a já už jsem hodně naslouchala svému vnitřnímu hlasu. Jednou mi tak přišlo: „Brzy tady pro tebe bude pejsek.“

Říkala jsem si: „Že by? Je to docela brzy.“ Myslím, že jsem to nějak lehce sdělila muži formou věty: „Co kdybychom se začali dívat po pejscích?“

Odbyl mě nějakou větou podobnou tomu, že je ještě brzy, že pes v bytě ne a dál jsme to moc neřešili. Myslím, že jsem na to celé trochu zapomněla až do chvíle, kdy moje kamarádka dala na Facebook fotky štěňat, které se narodily jejich fence. Pořídila si s přítelkyní pejska z adopční stanice a za měsíc měli doma 8 malých dárečků navíc.

Poslala jsem fotky ségře a ta byla hned rozhodnutá a začala zpracovávat partnera, aby si pořídili třetího pejska. Já jsem zatím začala pomalinku dávat do kupy svoje myšlenky. Je to ono? Je to ten pejsek pro nás? Nebo ještě ne? Začala jsem ukazovat manželovi a dětem ty roztomilé fotky a videa. Manžela příliš neobměkčily, ale věděla jsem, že musím pomalu a bez velkého nátlaku. Dětem jsem zatím nic neříkala, aby nebyly zklamané a měly to případně jako překvapení. To byl ostatně jeden z důvodů, proč manžel souhlasil. Chtěl udělat radost dětem.

„Víš, že s tím psem nebudou chodit oni, ale ty?“ říkal mi.

„Vím.“ a už jsem viděla další výhodu, občas si půjdu provětrat hlavu s pejskem na procházku.

„Tady v tom bytě nemůžou být zvířata,“ byl jeho další argument.

Zeptala jsem se majitelky bytu, naší kamarádky a ta souhlasila. A tak jsem se začala domlouvat na tom, jakého pejska by pro nás měly. Udělaly štěňátkům velkou reklamu, takže měly velký počet zájemců. Když jsme si psaly, že bychom potřebovali pejska, tedy fenku, já jsem chtěla holčičku, s hebkou srstí, protože jsme alergici, napsala mi, že by měla ještě oblíbenkyni svojí partnerky. Že si chtějí vybrat pro Agátku dobré páníčky, že u dětí a na domečku, až bude hotový, by se jí určitě líbilo. To mě moc potěšilo. A když jsme se na štěňátka jeli podívat, tak bylo jasno.

Děti nic nevěděly a jednoho dne jsme jim přinesli domů štěně. K mému překvapení byla nejvíc nadšená Julinka, to miminko, co mělo necelý rok. Nejstarší syn asi ze začátku nepochopil, že ten pes je náš! Ale brzy už byl nadšeným adeptem pro venčení. Toník, prostřední syn, přijal nové zvíře s chladnou hlavou a o to silnější vztah s Agátou teď má.

Začátek s malým děťátkem a malým štěnětem nebyl úplně vždy hej, ale Agátka byla tak hodná a učenlivá, všechno, jakoby šlo samo od sebe. Manžela jsem na začátku uklidnila tím, že jsem mu řekla, že po něm nechci žádnou péči o pejska, že se o vše postarám. Pak začal sám od sebe ráno s Agátou chodit se slovy: „Tak přeci tě nenechám chodit ven s Julinkou v nosítku takhle brzy ráno.“ A bylo vymalováno. Často od něj slýchám, že je Agáta nejlepší pes, kterého jsme mohli mít.

Dnes je Agátka pečlivou strážkyní našeho domu i neoploceného pozemku, jehož hranice ctí a neodejde za ně, milovnicí večerní rvačky s pánečkem, když děti usnou, canisterapeutkou pro nás, lidi z Tierra Verde, kde pracuji a kam se mnou téměř denně chodí a hlavně mojí zvířecí parťačkou a spřízněnou duší.

Jsem moc vděčná, že jsem tehdy poslechla svůj vnitřní hlas, že jsem nezadupala svoje volání a umožnila, aby tento úžasný tvor mohl být součástí naší rodiny.